Pauli (1999)

57

Bylo mi jenom 25 let, netušila jsem jestli vše probíhá tak jak má. Když monitor upevněný na mém břiše zaznamenával rovnou čáru a ja se snažila netlačit, tušili jsme co se děje. Proto manžel zalarmoval sestru a trvalo několik minut, kým z kantýny doběhl první doktor. Nakonec jich bylo při mě opravdu mnoho. Někdo mi lehl na břicho, někdo tahal dceru kleštěmi, byl tam obrovský křik a ani nevím kdy byla na světě. Nastalo strašný ticho, ticho, které nepřelomil dětský pláč. 

Zahlédla jsem bílou plechovou mísu, v které ležela Paulínka. Byla šedá a nenesla známky života. Neviděla jsem manžela vůbec netušila, co se děje. Několik hlasů mě ubezpečovalo, že bude vše v pořádku a že je moje chyba, že jsem nekřičela, že rodím. Vlastně mi někdo sdělil, že jsem nezodpovědná, nedisciplinovaná rodička, která nespolupracovala s porodníkmi. Nevím jak to bylo myšleno, ale dnes vím, že věděli přesně co se stalo a nechtěli nést důsledky.

Vedle v místnosti stál můj manžel, vyhodili ho ze sálu a tak se nechtěne stal součásti oživování naši dcery. Paulinku viděl stejně jako já bez známek života a taky její oživení adrenalínem do srdíčka. Ožila. Štěstí? Nevím. Pár minut a vše je jinak než jsme si plánovali. 

V nemocnici jsme zůstali téměř 4 týdny. Já byla hospitalizována na pokoji se 7 lůžkami, kde rotovali rodičky se zdravými dětmi a každé tři dny přibyla nová a ty šťastné si odnášely domů zdravé díťka. Každá se zeptala kde mám dítě a co se stalo a já nevěděla odpovědět. Doktori se mnou nekomunikovali a sestry mě nechtěly pouštět za Paulínkou na více než 5 minut za den. Pamatuji si moment, kdy moji rodiče přinesli kameru, ktorou koupili jenom proto, aby viděli Paulínku a sestry mi ji zákazaly nafilmovat, pry bych toho mohla litovat, když by umřela. Bylo to ostrý, ale já pochopila, že Pauli bojuje o život a nechtějí, abychom si vytvořili vztah. Oddaně jsem odevzdávala mléko do mléčne banky a doufala, že se dostane k Paulínce. Je to bojovnice, i bez sacího reflexu se naučila přijimat výživu a tak nás po týdnech propustili.

Asi největší rána přišla s první návštěvou neurologičky, která nám řekla verdikt bez jakýkoliv servítek. Bylo to tak lepší, ale pro mě to znamenalo "black out". Černá díra byla několik hodin, dní, možná týdnu - nevěděla jsem vůbec nic. Nebyla jsem si jistá, že to zvládnu, že chci, že můžu, že budu ... proto dnes, s odstupem času, nikoho nehodnotím a chápu každé rozhodnutí v podobné situaci! Kdo nezažil, nemůže pochopit.

Paulinčina prognóza do života - nejtěžší stupeň Dětské Mozgové Obrny, bez možnosti zlepšení. Rehabilitace byla doporučená jenom na zlepšení kvality života a péče o ní, bez šance na vertikalizaci. Pustili jsme se do Vojtovky. Cvičili jsme každý den, minimálně 5x denně a sháněli všechny informace o péči s dítětem s postižením. Bylo toho opravdu málo! Žádne rané péče, blogy, instituce. Jenom na termín na rehabilitaci v Bratislavě jsem čekali několik týdnů. Pro tento důvod jsme se přestěhovali do Prahy a slibovali si "zázrak" v podobě rehabilitací a lepší péče. Uspěli jsme v tom, že se nám poštěstilo spojit s pani Marcelou Klemovou a Jarmilou Čermákovou, které stojí od začátku při panovi Václavovi Vojtovi a jeho metodu reflexního cvičení šíří dál. Pomohly mi s cvičením, naučili jak zacházet s Pauli a bez zbytečného soucitu mi nalili nový elán do života. Chtěla jsem Pauli postavit, chtěla jsem slyšet slovíčko "máma", chtěla jsem mít zdravé dítě! Vše se mi splnilo, bohužel ne při Paulínce, ale vše mi dala druhá dcera Kristínka

Není standartní "happy end" jak jsem si ho představovala na začátku, ale v mém příběhu je nakonec vše jak má být. Jsem díky Pauli jiná, péče o ní mě, manžela, celou rodinu hodně změnila. Mám dcery dvě a obě mi dělají obrovskou radost. Paulínka má dnes 21 let, je to dospělá holka, která miluje život, těší se z maličkostí, vyjadřuje lásku, vztek vše tak jak přichází. Její pohled na svět je jednoduchý a proto výjimečný. Ukazuje nám denně, jak hezké věci se dějí a jak je život jednoduše hezký. Nelituji, že ji máme, ale kdybychom měli na výběr, chtěli bychom pro ní zdraví, život plný zážitků, které si sama naplánuje a svobodu v rozhodování. 

Bez naši Paulínky by nebylo NEEDO a jí vděčím zejména zato, že mě práce baví a naplňuje jak nikdy předtím. Děkuji Pauli*